Pamatuju si, že jako dítě jsem měla pocit, že dospělí mají všechno vyřešené.
Vědí, co dělají.
Vědí, jak funguje svět.
Mají plán.
Pak jsem vyrostla.
A zjistila jsem, že většina dospělých jen velmi přesvědčivě improvizuje.
Nikdo nás neučí, jak být dospělí. Psychologie má návody na dětství, pubertu, rodičovství, důchod i krize. Ale na to dlouhé období mezi tím?
Tady máš život. Hodně štěstí.
S Hankou jsme si povídaly o tom, kdy člověku vlastně dojde, že je dospělý. Jestli ve chvíli, kdy platí složenky. Když se odstěhuje. Když má děti. Nebo když poprvé udělá špatné rozhodnutí a místo hledání viníka řekne:
„Jo. Tohle bylo moje. Příště to udělám líp.“
Bavily jsme se o tom, proč není ostuda říct „nevím“, proč nemusíme reagovat na každou provokaci, proč emoční mozek mluví rychleji než ten logický a proč je někdy největší známkou vyspělosti právě to, že neřekneme první věc, která nás napadne.
A taky o jedné nepříjemné pravdě:
Dospělost není chvíle, kdy máš odpovědi.
Dospělost je chvíle, kdy přestaneš čekat, že je bude mít někdo za tebe.
💡 Mindshifting moment:
Z role oběti se nestaneš tvůrcem ve chvíli, kdy se ti začne dařit.
Staneš se jím ve chvíli, kdy převezmeš odpovědnost za svůj příběh.
odkaz: Princezny v hlavě
V dnešním díle mluvíme i o této epizodě.
