V sedmnácti letech měla Tereza „Thea“ Podzimková pocit, že je svět kolem ní plný nebezpečné špíny a bakterií.
Neustále si myla ruce, několikrát denně se sprchovala, měnila povlečení a svůj mobil nosila v igelitovém sáčku, aby se ho nemusela přímo dotýkat. Její OCD postupně zasáhlo běžné fungování natolik, že skončila na dětské psychiatrii v Motole.
V rozhovoru otevřeně mluví o tom, co se jí tehdy odehrávalo v hlavě, jak vypadala hospitalizace a jaké uvědomění se pro ni stalo zásadní:
„Pokud já sama si nebudu chtít pomoct, tak mi nikdo nepomůže.“
Dnes se Thea věnuje hudbě, textařině a práci s hlasem. Pomáhá lidem překonávat strach z vlastního projevu, hledat autenticitu a znovu si dovolit být slyšet.
V epizodě mluvíme také o:
OCD a strachu z bakterií,
nutkavém mytí a hospitalizaci,
sebepoškozování a sebeobviňování,
návratu do běžného života,
práci s hlasem a trémou,
transformačním zpívání,
studiu Complete Vocal Technique,
životě v Dánsku,
autenticitě,
psaní písňových textů,
a o tom, co by dnes Thea vzkázala své sedmnáctileté verzi.
Podden och tillhörande omslagsbild på den här sidan tillhör
Tomáš Paprštein | Klubovna Naděje z.s.. Innehållet i podden är skapat av Tomáš Paprštein | Klubovna Naděje z.s. och inte av,
eller tillsammans med, Poddtoppen.